Ochrana osobních údajů (GDPR)

Vstal jsem ve 2:30 ráno, nasedl do auta a ve tři jsem vyzvedl spolužačku Verču, se kterou jsme se vydali na cestu do Náchoda. V Náchodě nastupujeme do dvoupatrového modrého autobusu a o pár chvil později vyrážíme do polské Osvětimi, do vyhlazovacího tábora Auschwitz I a Auschwitz II - Birkenau.

Hodinu před cílem zastavujeme na benzínce, abychom se nasnídalli a ulevili si od dlouhého sezení. Na místo určení dojíždíme před devátou hodinou ranní, přesně, jak je plánováno.

U vstupu procházíme turnikety a své věci posíláme po páse přes rentgen, pak projdeme rámem podobným těm na letištích. Se skupinkou a českou průvodkyní pokračujeme, procházíme dalšími turnikety a už následuje dlouhá podzemní chodba celá z betonu. Procházíme a slyšíme jména těch, kteří v koncentračním táboře žili a zemřeli.

Docházíme k samotnému vstupu, kterým tenkrát každý vězeň prošel. Nad železnou bránou je známý nápis Arbeit macht frei, v překladu Práce osvobozuje, a my vcházíme do tábora. Do tábora, odkud tenkrát nebyla jiná cesta než komínem krematorií.

Procházíme kolem domů, kde v nelidských podmínkách žili vězni, a kolem těch, kde v nadlidských podmínkách žili esesáci. Vcházeje do jedné z budov, vím, že ať už uvnitř čeká cokoli, vyvolá to silné emoce, neboť proti nám vychází návštěvníci se zarudlýma, uslzenýma očima. A silné emoce to opravdu vyvolá. Ať už kvůli za sklem vystavené hromadě rozpadlých bot, kupě osobních věcí, jako jsou hřebeny či kufry, nebo neskutečnému množství vlasů. Ty vlasy, které se zachovaly, jsou z konce války, ostatní byly z Osvětimi odváženy a vyráběly se z nich látky. TO mi připadá naprosto šílené. Židé (a nejen ti!) umírají ve vyhlazovacím táboře, zatímco obyčejný Němec chodí po koberci z jejich vlasů a přikrývá se dekou z jejich vlasů utkanou.

Nejtěžší ale byla chvíle, kdy jsem si začal představovat jednotlivé lidské příběhy. Nacisté nebrali ohledy na věk, pohlaví…. A pak ta nepředstavitelná čísla. V koncentračním táboře v Osvětimi zemřelo přes 1,1 milionu lidí. To je tolik, jako je obyvatel Prahy nebo 62 vyprodaných O2 arén.

Z Auschwitz se přesouváme do Auschwitz II - Birkenau. Jen co vystoupíme z autobusu, vidíme ten dům známý z fotografií, kterým procházejí koleje a pokračují až k rampě, kde probíhala selekce. Někteří byli ubytováni a přežili (alespoň na nějakou dobu), zatímco jiní byli posláni do očistné sprchy, do pět set metrů vzdálené plynové komory. O tom, co bude, rozhodovali přítomní vojáci SS a nacističtí lékaři.

Ukázali nám i dřevěné domy, původně stáje pro koně, používané jako záchody a umývárny. Záchod byl ale jen dlouhý blok  z betonu, ve kterém byly vyříznuté kruhové otvory. Vězni tam tak seděli jeden vedle druhého a neměli žádné soukromí, byli ponížení a na vykonání potřeby měli přesně stanovený čas dvakrát denně, jen dvě minuty, když měli dozorci dobrý den. Když ne, mohlo to být klidně deset sekund.

V dřevěných ubytovnách byly řady trojpatrových paland. „Z očitých svědectví vězňů víme, že být na vrchním patře bylo nejlepší z důvodu výskytu krys, které žraly mrtvé, často i teprve umírající vězně,“ říká průvodkyně. Navíc tu bylo v létě šílené horko a zápach ze zpocených těl, v zimě naopak stejná teplota jako venku, mnohdy i mínus dvacet stupňů. Nevím, jak mohli přeživší po skončení války znovu vést normální život. Jak se člověk dokáže po takovém zásahu do důstojnosti a soukromí vrátit zpět do společnosti? Jak se vyrovnali s tím, co prožili, a našli sílu jít dál? Jak to, že nezůstali navždy uvězněni ve svých vzpomínkách?

Odnáším si opravdu silný a doživotní zážitek. Teď, víc než kdy jindy, vnímám, jak je důležité poučit se z chyb minulosti a hlavně nikdy nezapomenout na ty, kteří si tímhle peklem prošli. Protože jak řekl spisovatel Arnošt Lustig, Osvětim, to bylo peklo na zemi.

Petr Tomáš