Ochrana osobních údajů (GDPR)

Příběh otevřených dveří a mikin s kapucí

                             / věnováno všem učitelům k jejich svátku /

Zvoní. S náručí pomůcek vcházím do třídy primy W. Vchází se mně dobře, protože křídlo dveří na chodbu je otevřené. Primáni se uklidňují, konečně i ti v zadních lavicích mě na stupínku zaregistrovali. „Zavři, prosím tě, ty dveře,“ opakuji dívce, sedící v první lavici. Dvakrát týdně jim již od října vysvětluji, že se teplo ze třídy nese širokou chodbu a po schodech nahoru až do druhého poschodí. O přestávce jsou dveře do učebny otevřené, aby pedagog vykonávající na chodbě dozor měl přehled, co se ve třídě děje a mohl v případě jakéhokoliv problému zasáhnout. Vítám se s dětmi: „ Buďme na sebe milí a usmějme se,“ a „vidíte, hned máme hezčí den.“ Někteří opozdilci hledají pomůcky, hoch v první lavici u katedry nemá ani obyčejnou tužku, natož propisovačku nebo sešit. „Jaká je příprava primána na hodinu, zajímají se o  to rodiče?“ ptám se v duchu. Nahlas nic říct nemohu, každé dítě má právo na vzdělání!  Zapisuji učivo do třídní knihy v programu bakaláři a kontroluji docházku. Konečně administrativa za námi a vzdělávání začíná!  Antické Řecko a řečtí bohové jsou předmětem dnešní hodiny, kterou si užíváme spolu dohromady. Užívají si hodinu děti a já s nimi. „To byla krásná hodina! „ vykřikne primánek v prostření řadě. Chlapci se ke mně ženou, podávají mně ruce a blahopřejí mně k svátku MDŽ. Překvapili a potěšili.

Zvoní. Další hodina, tentokrát v tercii. Zdraví mě v lavicích. Jak je to dávno, kdy jsem jejich pubertální projevy musela usměrňovat a krotit. Zvládla jsem je, jakmile jsem jim poskytla pocit důležitosti a téměř dospělosti. Občas se v hodině ozve nevycválaný a rádoby vtipný puberťák, ale s ním si s humornou a slušnou nadsázkou poradím. Zopakujeme látku , ze které píšeme krátkou prověrku. Marie Terezie a rakouský patriotismus terciány zajímá. A pak to přijde. V poslední lavici dívka v černé mikině, kapuci staženou hluboko do čela, hlavu skloněnou těsně nad lavicí. Černá mikina ladí s černými nalakovanými nehty. Vyzvu slečnu v černém, aby si kapuci stáhla výš z čela. Na její otázku „Proč?“ klidně odpovídám: „ Nevidím ti do tváře.“  Následuje pecka, facka, slovní políček,a  vy, čtenáři, to  nazvěte jak chcete:  „ Tak se na mě nedívejte!“ odsekne hrubě dívka.  Třída zvedá hlavu a čeká. Otáčím se ke dveřím, hluboko dýchám do chodby. Co mohu? Nic, absolutně nic. Co poradíte, páni rodičové a pane ministře…? Třídou se ozývá šumot, spolužáci reagují, dívčino chování se jim nelíbí. Vydechnu a bleskově se obracím ke třídě.

Dívka v černé mikině si kapuci stáhla z čela a píše.  Jsem spokojená. Stojím opřená o dveře a rozhlížím se třídou. Zhruba dva metry ode mě jiná dívka pokouší štěstí, hledá totiž v mobilu odpovědi, které nezná. Porušuje školní řád. „ Vypni mobil a dej ho do batohu!“ A opět ta známá otázka: „Proč?“ Ona moc dobře ví, proč. A já, bezmocná kantorka, se ptám Vás, vážený pane ministře, vážení ministerští úředníci, ctěná inspekce, vážení rodiče, jak byste reagovali? Nedostatečnou ji oklasifikovat nemohu a tak jí řeknu: „ Přeškrtni, co máš napsáno, otoč papír na druhou stranu a nadiktuji jí nové čtyři otázky se slovy: „ A piš. Máš již méně času než spolužáci.“ Prověrku stihla a zvládla na chvalitebnou. Předpokládala jsem to. Je to chytré děvce.

 Vzpomínám na vlastní školní roky, na školní léta mých dětí. Ráda vzpomínám na  chvalkovického starého pana učitele Tonara, který již dávno nežije. Byl pro mě vzorem a tak jsem šla studovat pedagogickou fakultu.Žáci, studenti, rodiče, lidé a společnost se mění. Mění se metody výuky. Preferencí je digitalizace učiva a chystaná změna rámcově vzdělávacích programů. Problémy s našimi studenty jsou řešitelné. Řeknete, možná, že zatím jsou řešitelné. Já chci věřit, že řešitelné stále budou. Hodně záleží na rodičích a jejich vztahu ke škole a na důvěře k nám – učitelům. Možná, že ve školních lavicích sedí budoucí  pedagogové a možná, že si jednou vzpomenou na moje slova:  „ Budeme na sebe milí a usmějeme se. Vidíte, hned máme hezčí den!“

A takový opakující se hezký den přeji do budoucích let učitelům nejen na našem gymnáziu, ale na všech malých a velkých školách v celé zemi.

                                                                                    Blanka Dvořáčková