S naším ostříleným, stereotypy-bourajícím, all-girls týmem z minulého roku jsme se nenechaly zastrašit desetistránkovými technickými pravidly a dne 15. 4. 2026 se vrátily na místo činu na Stavební fakultu ČVUT do soutěže Hala Roku Junior 2026. Naším úkolem tentokrát bylo postavit most ze dřeva, lepidla a provázků, stojící na dvou bednách o různých výškách vzdálených od sebe 132 cm, tak, aby udržel co nejvíce závaží. Tým se skládal z Kristýny Beranové, Hedviky Jarolímkové a Evy Hrnčířové (všechny ze 7.W).
Při stavbě nás čekalo mnoho nástrah, například bruska, jež se nehodou rozbila na několik kusů, které však náš drahý pan Efler vzápětí slepil vteřinovým lepidlem a tím zachránil náš most. Následovalo několik dní usilovného řezání, broušení a lepení a ne, bruska neuletěla a nikomu hlavu neustřelila.
S díly mostu a prostředky k opravě, sbalenými v kufrech a krabici, jsme s panem profesorem Preclíkem vyrazili vlakem a náhradní autobusovou dopravou v pět ráno z Náchoda do Prahy. Jediný, koho brzké vstávání neovlivnilo, byl náš most, který měl postýlku z bublinkových fólií. Po registraci proběhla velikostní zkouška ověřující, zda se náš most, rozdělený na pět částí, vejde do tří krabic o rozměrech 53x33x23 cm. Pak následovalo 30 minut na sestavení, sešroubování a slepení celého modelu (i nás) vteřinovým lepidlem, protože vteřinového lepidla není nikdy dost. Zvládly jsme to v rekordním čase, s bohatou rezervou dvou minut. Pak jsme se vydaly na hmotnostní zkoušku. Most vážil 1 272,8 g. Pak už následovalo několik hodin usilovného čekání, kdy jsme se věnovaly studiu bublinkové fólie a vcítění se do předmětů zabalených v ní.
Celé naše představení proběhlo za dohledu všech, protože se uskutečnilo v době oběda, a provázel ho hlas moderátora, který naši činnost štiplavě komentoval. Soutěž probíhá tak, že v časovém limitu 10 minut soutěžící most upevní na předepsaný povrch a postupně na most nakládají do spadnutí tři druhy závaží podle pravidel. Začaly jsme vázáním provázků do stolu, což byla pro nás, intelektuály, nejsložitější část celého dne. Rozdaly jsme si funkce na sledování náklonu mostu, umísťování a podávání závaží. Potvrdilo se nám, že provázky měly i jiné než estetické využití, když nakonec mostovka držela jen na nich. Komentátor se činil. Popisoval naši akci slovy: „Holky, vám to tam nějak praská! Ta to tam dealuje jak karty v Blackjacku!” Most byl naštěstí odolnější než naše bruska a navzdory našim pesimistickým očekáváním základní závaží udržel. V poslední minutě se závaží celé sesulo, ale nějakým zázrakem ani jedno nesklouzlo na zem, jinak bychom skončily. Asi jsme blackjackových 21 bodů nezískaly, protože na konci časového limitu jedno závaží odlétlo. Chvilku po něm se zřítil celý most a rozpadl se na milion kousků. Most unesl 80 224,1 g s efektivitou 62,77. Skončily jsme na 10. místě z 52 týmů. [Doplnění: To je krásné umístění, před námi byly už jen střední odborné školy stavební. A také je to nejlepší umístění čistě dívčího týmu!!!]
Následovala cesta domů. Bylo povoleno našeho miláčka odvézt a poté vystavit ve škole. Jelikož jel zbytek týmu vlakem s přestupy, most (nebo spíš jeho zbytek) jsem si vzala pod křídlo já, autobusem. Přestupy v metru byly obzvlášť zábavné, neboť se dlouhá mostovka nevešla do dveří a metro na Můstku nebylo zrovna liduprázdné. Tímto se omlouvám všem, kterým došlo při cestě metrem k újmě. Tak se ale stejně stalo nejvíce mostu, kterému cestou odpadávaly všechny orgány. Jeden hodný kolemjdoucí mi tyčku podal s trefnými slovy: „Nějak se Vám to rozpadá.” To však nebylo nic proti sprintu na autobus přes rozkopaný Florenc. Na poslední vteřinu pan řidič naložil most do úložného prostoru a pak následovala jen pohodová cesta domů.
Moc děkujeme panu profesoru Preclíkovi za trpělivou pomoc a podporu, kterou našemu projektu věnoval. Naším miláčkem se můžete pokochat u kabinetu VT :-).
Zpomalené video závěru zatěžovací zkoušky – všimněte si destrukce celého mostu v poslední vteřině časového limitu. Naplánované to bylo dokonale!
Eva Hrnčířová, 7.W
