Jiráskovo gymnázium » Ze života školy


Ze života školy 



Tou stejnou cestou, jakou šly kdysi statisíce…

21.11.2012

Je pondělí 5. listopadu 10 hodin, ponuré deštivé počasí a my vstupujeme branou s nápisem ARBEIT MACHT FREI
do koncentračního tábora Auschwitz I.

Právě vcházíme
do prvního baráku, kde jsou vyvěšeny dokumenty vztahující se k tomuto místu.

„Na této mapě je znázorněno, z jakých míst Evropy byly transporty vypravovány,“ začíná výklad nám přidělená průvodkyně. „Ti lidé jeli mnohdy až dva tisíce kilometrů v dobytčích vagonech bez jídla, bez vody, ovšem s představou, že osídlí východ Evropy a budou zde pracovat – tak jim to alespoň bylo prezentováno.“

Procházíme barákem, v němž jsou vystaveny stovky kufrů (všechny jsou podepsané, aby snad nedošlo k záměně), dále hromady hrnců, zubních kartáčků, bot, dokonce protéz. Všechny ty věci měly své majitele. Ti všichni si mysleli, že budou žít.

Vidíme zde i hromadu lidských vlasů – z nich se vyráběla krejčovská plátna. Říkalo se tomu racionální využití mrtvého těla. Z vytrhaných zubů byly vytaveny přibližně dvě tuny zlata.

Skličující atmosféru tohoto prostředí dokreslovaly tisíce fotografií, které byly pořizovány za účelem evidence. Všechny ty tváře mají něco společného, všechny ty oči jako by se na nás stále dívaly.

            Procházíme celým táborem. Míjíme blok 10 – zde působil profesor dr. Carl Clauberg – zabýval se sterilizací, jeho rukama prošly tisíce žen. Toho, co je darem každé ženy, je tento »doktor« zbavoval. Nutno dodat, že většina žen se ať už jeho vinou či z jiných příčin konce války nedožila

           Když opouštíme tábor, průvodkyně, ukazujíc na padesát metrů vzdálený barák, nám sděluje: „V tomto domě bydlel velitel koncentračního tábora. Jak vidíte, do práce to neměl daleko.
A tady naproti bylo zřízeno první krematorium a první plynová komora. Později byly tyto místnosti využívány jako protiletadlový kryt, neboť byla zřízena krematoria ve vedlejším táboře.“

             A to už stojím na vykládací rampě koncentračního a vyhlazovacího tábora

Auschwitz II Birkenau (Osvětim II Březinka).
Právě zde byli lidé po mnoha dnech vysilující cesty vyhnáni z vagonů a byla jim odebrána zavazadla.
O přijetí transportů se staralo tzv. sonderkomando, složené z vězňů, které vykonávalo svou práci pod dohledem příslušníků SS. Členové sonderkomanda nesměli ani naznačit, co se v táboře děje
nebo co nově přijaté vězně čeká, a nezřídka se stávalo, že v transportech nacházeli své příbuzné. Museli je však „odbavit“ jako každé jiné.

            Následovala tzv. selekce – vybírání práceschopných. To míval na starost nejčastěji dr. Joseph Mengele. Přeživší ho popisují jako vždy skvěle upraveného mladého muže v neposkvrněné uniformě SS a nablýskaných černých holínkách. Ten s veškerou povýšeností a lhostejností rozhodoval o tom, kdo bude pracovat a kdo půjde rovnou do plynové komory. Jedno slovo rozhodlo o životě jednoho člověka. Odhaduje se, že takto poslal na smrt čtyři sta tisíc lidí. Ten člověk – smím-li ho vůbec nazvat člověkem, si také mezi příchozími vybíral dvojčata a osoby s určitými tělesnými anomáliemi, které pak byly předmětem jeho lékařských pokusů. V krematoriu č. 2 v Birkenau byla vybudována dle jeho požadavků speciální patologická laboratoř. Byly zde prováděny pitvy čerstvě otrávených cyklonem B - plynem využívaným v plynových komorách. Zde také Mengele prováděl svůj „výzkum“, aby odkryl tajemství zdokonalení „árijské rasy“. Jeho výzkum se skládal z hrubých operací a bolestivých testů, prováděných téměř vždy bez narkózy. Šlo o zbytečné amputace, lumbální punkce, tyfové injekce a úmyslně infikovaná zranění, aby bylo možné sledovat reakce. Vstřikoval různé roztoky pod kůži na hlavě, aby změnil barvu vlasů z tmavé na světlou, a také vstřikoval barviva do očí, aby z tmavých učinil modré. Jestliže pokusné dvojče zemřelo, zabíjel Mengele okamžitě druhé, aby jejich pitvy proběhly simultánně.*

 A nyní už se blížíme ke krematoriím - tou samou cestou, kterou šly kdysi desetitisíce těch, kteří neprošli selekcí.

Krematorium tvořila svlékárna - vybílená místnost, uprostřed čtyřhranné betonové pilíře. Kolem zdí a pilířů lavice, nad nimi věšáky s čísly, rovněž tabulky v několika jazycích:
„ZACHOVEJTE KLID“, „UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU“
a šipky ukazující na dveře s nápisy: „DEZINFEKCE“, „KOUPELNA“.
Tam byli všichni esesmany vyzváni, aby se svlékli, svůj oděv řádně složili, boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby po koupeli a dezinfekci zase vše snadno našli. Posléze jim nařídili, aby vstoupili do koupelny. Někdy jim ještě dali do ruky mýdlo. Poté dveře těsně uzavřeli,
a místo toho, aby spustili vodu, jak všichni lidé očekávali, vsypali svrchu do železných pilířů cyklonové krystalky.

Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, kolik lidí bylo v komoře a jak veliká byla dávka plynu. Někdy trvalo dvacet, ponejvíce třicet minut; stávalo se však, že se oběti pro nedostatek plynu trápily i několik hodin. A esesmani, kteří obsluhovali krematoria, posilněni značnou dávku alkoholu, se malými zasklenými okénky dívali, jak lidé umírají.

V přízemí krematoria se nacházela spalovna, s patnácti pecemi, popravčí síň a pitevna, kde lékaři - vězňové ze sonderkommanda - konali rozličné pokusy a pitvy za dozoru esesáckých lékařů.

            Dnes už z těchto krematorií zbyly jen ruiny, neboť je nacisté v rámci ničení důkazů nechali na začátku roku 1945 vyhodit do povětří.

Při pomyšlení, že se zde ocitly tváří v tvář smrti především ženy s dětmi a staří lidé, na mne dolehl tíživý pocit, umocněný zamračenou šedivou oblohou a zežloutlým březovým listím, opadávajícím pod náporem studeného podzimního větru.

Ale to už se nám naskýtá hrůzný pohled na cihlové baráky a dřevěné boudy, jež sloužily dříve jako koňské stáje. Právě zde byli „ubytováni“ ti, kteří měli to »štěstí« a selekcí zdárně prošli.

Procházím jedním z mnoha baráků, cestu lemují dřevěné palandy, na nichž umíraly tisíce zesláblých, vyhladovělých, na kost vyhublých, nemocných, ztýraných mužů a žen.
Přemýšlím, kam až může zajít lidská krutost a bezcitnost.

            Poté již, procházeje branou smrti, opouštím tábor. Je těžké k tomu cokoli dalšího říci.

Jakub Kosinka, Jiráskovo gymnázium Náchod  

*- v textu jsou obsaženy citace z knihy Geralda L. Posnera „Hitlerovy děti“

Vytisknout tento článek …




Copyright 2007 www.clickmedia.cz - tvorba www stránek a webdesign. Tento web používá redakční systém Clips.

Prohlášení o přístupnosti | Napište nám | Poslední aktualizace webu: 19.09.2017